Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 15.07.2017 10:58:43 

SOUKROMÉ  NEŘESTI  Jaroslavy Brokešové

Autobiografie - promo

 

image

 

FN MOTOL – urologické odd.,     17.6.2003 0:30h

 

 Otevřené dveře nemocničního pokoje, světlo z chodby a ticho přerušované občasnou pochůzkou některé ze sestřiček. Ležím v posteli a nemohu usnout. Hlavou se mi honí všechno možné i nemožné. Jak také popsat pocity člověka, který po všem tom strádání dospěje ke svému vysněnému cíli. Už si strašně přeju mít to vše za sebou a asi bych lhala, že nemám strach. Ale dát to najevo? Ne, to mi není vlastní, hrdinka jako vždy. Buď vše nebo nic. Moje krédo. Ale k čertu teď s hrdinstvím. Až zítra bude ráno, tedy vlastně už dnes, a oni si pro mne přijedou, míním, že budu mít staženou prdelku úplně stejně jako moje kolegyně, které už něco podobného absolvovaly přede mnou.

  Z myšlenek mě vytrhl příchod sestřičky z noční služby. „Vše v pořádku?“ zeptala se starostlivě a byl z toho cítit takový vlídný přístup. Kývnu. Vlastně bych se nezmohla ani na slovo, mám sucho v puse, už se nesmím napít. „Píchnu vám injekci do břicha a vezmete si prášek na spaní.“  Premedikace, nezbytný úkon před každou operací, zabraňující srážlivosti krve. A zase ticho. Přeji si usnout. Měla bych zapomenout na nějaké chmury a být v pohodě. Ale nějak to nepřichází. A já musím spát! Odpočinout si. V operačním programu jsem napsaná první na řadě. A oni si pro mne přijedou, až zítra bude ráno…

 

 image

 

 5100 – KROMĚŘÍŽ - 21.9.1984 někdy k ránu

 

 

 Pane bože, to není sen a já si tak strašně přeji vše zaspat. Včerejší večer byl opravdu hektický, to se ani nedá popsat. Už na poddůstojnické škole, kde jsem absolvovala půlroční výcvik specialistů PVO, nám říkali, že to u bojových útvarů, kam nás tak porůznu převelili, nebude procházka růžovým sadem.

 Chodba a na ní jsou slyšet kroky vojenských kanad. Monotonní klapání šňůr dozorčího baterie. A pořád sem a tam, kroky se přibližují a vzdalují. To už asi neusnu, hodinky na ruce ukazují 5,45. Ještě patnáct minut klidu a pohody. Stačí mi ten krátký čas na to si vše v hlavě urovnat? Připravit se na tu krutou realitu? Slézt z bidla a být tu s těmito lidmi?!

 Rozhlížím se po ložnici. Asi třicet postelí, palebná baterie v plné síle. Na druhém konci spokojeně oddychuje Venca. Jediný, koho znám. Dozorčí vchází do místnosti. Někoho budí a ten okamžitě bez odmlouvání vstává. Asi také mladý voják, nevím. Většina těch lidí jsou ale pěkné zjevy a já s nimi budu za chvilku v kontaktu. Ještě pět minut a začne to! V takových chvílích si člověk uvědomí, jak je čas neúprosný. Koukám do stropu, nekonečně dlouho. Ticho, občas přerušované nějakým tím chrápáním.

 Na chodbě se odněkud ozvala hláska – hlasové zařízení sloužící ke spojení jednotek s dozorčím útvaru.

  „Dozorčí baterie, vyhlašte budíček!“

 

 

 

 image

PRAHA - L-CLUB, jedna z únorových střed roku 1998

 

 Tak jsem se konečně dočkala. Moje první vystoupení před publikem. Improvizovaná šatna ze skladu vinárny. Kostýmy, paruky a vše potřebné rozvěšené po stěnách a různě se povalující na sudech od piva a přepravkách.

 „Bude půlnoc, začínáme,“ řekl Miki a zkoumavě si mě prohlížel. „Zvládneš to?“ A najednou pro mne neměl jméno. "Musíš mít umělecké jméno, přeci tě nemohu uvést jako Jiřinu..." Přemýšlení. Napnutí nervů povolilo prvními tóny úvodní znělky travesti skupiny MIKI SHOW PŘEVLEKŮ. „Mám to, mám to,“ úsměv od ucha k uchu, „křtím tě na VIVIEN.“

 Program jede, lidé se baví, smějí se a nešetří potleskem. Budu mít také úspěch? Dostavuje se tréma a nervozita. Nesmím to na sobě nechat znát. Na scéně je slečna PETRA. Miki mi dává poslední instrukce. „Vivko, zlom vaz, jdu Tě uvést.“ V sále to bouří. Miki mluví dlouho. Je to zkušený moderátor, až mu to tak nějak závidím. Smích se střídá s potleskem. A pak najednou uslyším: „...doufám, že máte všichni dolité skleničky, myslím, že k takové příležitosti, jaká za chvilku nastane, se hodí lahodné vínečko. Dámy a pánové, naše nová členka si Vás dovoluje pozvat, a to přímo do sklípku. Přichází mezi vás, slečna VIVIEN.“

 První tóny a já jdu. Všechna světla na mne. Jako bych vstoupila do jiného světa.

 

 

 

image

 

PRAHA, pondělí 20.11.1989

 

 

 

 Je to tady, celou Prahou to vře. Co se dalo také čekat. Lidé v ulicích, po zuby ozbrojení příslušníci SNB. A chaos, narychlo vylepované plakáty, letáky jdou z ruky do ruky. A odhodlaný pohled všech, kteří jsou v ulicích. REVOLUCE.

 V pátek to bylo husté. Studenti s trikolórami a kytičkami v rukou proti represivním složkám, slzy, krev, masakr a bezpráví na lidech, kteří jdou za svou pravdou a přesvědčením. Legendární NÁRODNÍ TŘÍDA. Nikdo si ještě ani pořádně neuvědomoval, co se děje. Já také ne. V pátek večer balím věci na burzu. V sobotu ráno odjíždím s Romanem Hlůze do Přerova. Jo, burzička, sběratelská. Audiokazety a další hafařina, která se dá dobře prodat mezi ostatními věcmi. Jedeme kolem Václavského náměstí. Socha svatého Václava oblepená plakáty a všude svíčky. Pět hodin ráno. A spousta lidí, v tuto dobu nevídaná věc. Policejní vozy v dolní části Václaváku.

Už v pondělí je jasno. Chaos v ulicích. Někde jsem se doslechl, že bude vyhlášeno stanné právo. Soudruzi nelenili. Tanky prý stojí na mladoboleslavské dálnici a jsou připraveny zasáhnout. „Kdo si připne trikolóru, bude mít velký problém“ dozvídám se od své nadřízené na poště v Jindřišské ulici. Nedbám. Pošťáckou uniformu okamžitě zdobí tříbarevná stužka ve státních barvách. Docela odvaha, ale po mém vzoru se přidala i odvážná část kolegů. Dokonce i vedoucí mé čety, paní Jeřábková. Tak to beru. Tato dáma je pěkně od rány a slovem nešetří. Asi má na soudruhy pořádně spadeno. Vyrážíme s poštou do ulic. Máme toho plno, odpolední pochůzky jsou zrušeny. Je plánovaná velká demonstrace. Musím to stihnout roznést včas. Na UK, v ulici M.Rettigové zmatek. Všude studenti. Na chodbách se třídí letáky. Paní vrátná přebírá poštu. Očividně je ve svém živlu. „Nechcete jim pomoct, pane poštovní?“ říká mi a s úsměvem ukazuje na mladého kluka, co nese kupu letáků. Začínám mít opravdu bojovou náladu. Kluk, na tričku sprejem nastříkaná písmena OF a přidán úsměvný smajlík. Tak já se taky tímto účastním odboje. Místo zbraně letáky, ale zaplať pánbůh. Ověnčená dalšími taškami vykračuji po svém rajónu. Kvalitní letáková služba z rukou pošťáka, za chvíli jsou pryč.

Odpoledne mám sraz s Alenkou. Nějak to celé nechápe. Stojíme na dolním konci Václaváku. Tedy respektive zatlačení v ulicích. Všude příslušníci SNB s pendreky a štíty. Nadávky od lidí na jejich hlavu. Z prodejny hudebních nástrojů vyjde hlouček lidí. Jednoho poznávám, je to můj budoucí tchán Pavel. Vidíme se. „Co tu děláte?!“ Moc velkou radost, že jsme tady, nemá. Než jsem mu stačila odpovědět, kordon policajtů se hnul směrem k nám. „Pojďte nám pomoct zatlačit to piáno a zmizte odtud. Před hodinou tady zmlátili řadu lidí a teď je jich víc,“ říká Pavel a já se opírám do nástroje na podvozku. V davu někdo zařve: „Jede sem vodní dělo!“ „Do prdele, pryč s tím klimprem, jinak to bude na vyhození.“ Dav se hnul souběžně s policajty. Někdo hodil kámen směrem k nim. „Hajzlové komoušský, chcípněte.“ To byl impuls. „Co mi můžou udělat?“ nechápavě vrtí hlavou Alena a pokračuje. „Vždyť já jim nic neudělala!“ Strhávám ji s sebou, ona by tady fakt stála jak sloup. Par lidí nám pomohlo zatlačit. Pozdě. Esenbáci se rozběhli. Tlačíme o sto sil. Najednou silný náraz do zad. Všude voda. Jsme mokří jako myši, ale v pořádku. Někteří v davu upadli. Vidím nějakého kluka, jak chce bránit svou holku, která spadla na zem. Nadává policajtům. Rána pendrekem ho umlčí. Oba pak odtahují do přistaveného antonu. Alena má vytřeštěné oči: „Vidíš, co umí?“ Cítím, jak mi svírá ruku. Narozdíl ode mne je podstatně víc suchá, ale to jí nevadí. Tiskne se ke mně. Cítí ochranu. „Co s námi teď bude?“ Tázavý pohled. „To je začátek svobody, Alenko.“ Žhavý polibek a objetí. Objetí lepších zítřků.

 

image

 

image

 

 

 

 PC – Hvězda. Hotovostní palebné postavení 251.protiletadlového pluku

2.palebná baterie

 

L I S T O P A D 1 9 8 4

 

 

 Ráno na PC, budíček v šest a mazáci líně se převalující v postelích. Co na tom, že já musel být už v pět hodin na nohou, ale mně to nevadí. Pomoc kotelníkovi zatopit a připravit jídelnu na ranní tlačbu. A pak odchod do služby. V kuchyni umývám zbytky nádobí z večerního bufetu. Hranolky hore kopcom, všude bramborové slupky a pach spáleného oleje. No hlavně, že si staří psi – mazáci užili. Čučo a hranolky. Večerní idyla, absolutní paradox. Někdy si říkám, jak to tady vůbec může fungovat. Plná bojová připravenost, vojáci starších ročníků nametení jak zákon káže. A teď s nimi začal chlastat i Vinco. Já jsem snad jeden z mála, který má střízlivou mysl. A taky hotovostní obsluhy v díře. Půl sedmé, dívám se z kuchyňského okna na protilehlý kopec. Za chvilku tam budu, vyfásnul jsem službu na hlásce u cesty. Horizont ozařuje podzimní sluníčko. Opravdu krásný den. Co asi dělá v Praze moje Alenka? Jak by teď bylo krásně na takovou procházku... Jenže od našich procházek nás dělí skoro 400 km a více jak 500 dní.

 „Dozorčí, otevřete bránu,“ zahlaholí z pootevřených dveří zástupce velitele baterie, nadp. Luzar. „Přivezli Vám snídani, kluci,“ dodal téměř otcovským tónem. Bodrý Moravák odněkud z Ostravska. Vrata přísně střeženého objektu se otevírají a dovnitř vjíždí vojenský ZIL. Jak ekonomické. Přivézt velkým náklaďákem pár várnic a balík novin. A hlavně poštu. Alenka nezklamala, její dopis mezi ostatními. Ona nikdy nezapomněla. Oddělil jsem si snídani a připravil se k odchodu. Ještě motouzem svázat pár kusů dřeva, do druhé ruky polní telefon a samopal přes záda. Frajersky. Jako mazák. Ještě, že mě nevidí, jako mladý voják ho musím nosit na pravém rameni, ale jak to mám vše pobrat!

 „Jirko, svezu Tě,“ slyším z náklaďáku usmívajícího se řidiče z první baterie. „Dík, já se projdu,“ snažím se opětovat úsměv, ale nějak to nejde. Z určitých důvodů to nejde. Ten má vojnu, jen se dívám za odjíždějícím kolosem. Přímo, jak by se dalo říci, 'na volné noze'. Posádkový řidič, to je terno. Proběhnul jsem ještě než se zavřela brána. Zvířený prach od zadních kol pomalu sedá na zem. Svoboda. Alespoň na pár hodin, co budu ve službě. Vykračuji si to cestou zničenou od pásových podvozků. Z kopce a do kopce. Jako v životě. Tedy alespoň v tom mém. Opravdu krásný den a sluníčko svítí na cestu. Při takové procházce alespoň zapomenu na starosti. To byla zase noc. Mazáci se ožrali, a my museli lítat jak hadr na holi. A to je to tady ještě dobré, na PC je i pro mladé vojáky více klidu. Dole v kasárnách, peklo na zemi. Ani se vlastně netěším na návrat, až budeme mít po měsíci střídání hotovostní baterie. Raději na to nemyslet. Jazykem přejedu rty. Už je to dobré. Včera večer ne! Dostal jsem ránu pěstí za to, že hranolky byli přesolené. Co na tom, dostala bych jí stejně, i kdyby nebyly. Důvod se vždy najde. Na druhou už jsem nečekala. Teče mi krev. Útěk do kotelny. Jsem šíleně unavená, jen si na chvilku trochu sednu. Jo, sednout, usínám na uhlí. Vůbec nevím, na jak dlouho. Cítím rejpnutí, uhelná lopata na mých zádech. „Čo tu robíš?“ vojín Gruml, řiďič, kotelník a samozřejmě můj mazák. Než jsem stačila něco říci, pokračoval: „Chodz hore, chodz spat, už je tuna klid.“ Nevěřím vlastním uším. Žádná agrese, žádná facka za to, že se takhle zajebávám. Já se v těch lidech nevyznám. Jednou jsou zlí a podruhé zcela obrácení. Nechápu. „Charlie, cigárko nemáš?“ „Jasně, Milan,“ rozklepanou rukou podávám celou krabičku cigaret. Vytahuje jednu, zbytek vrací. „Čo sa tak traseš, máš bobky, hej? Nevím, co odpovědět, jasně, že mám. Jen přikývnu. „Chodz spat, a zítra ráno v pät zakuriš v kotli, hej?“ Přikývnu a odcházím. Mohla jsem odmítnout? Mazákovi, který ukázal alespoň na chvíli svou lidskost. Stoupám po schodech. Už se vidím na bidle.

Všude je opravdu klid. Jen v kanceláři velitele baterie tiše šumí vysílačka. A Pepa z Ostravy, jeden z mazáků, kteří jsou v pohodě. Asi slyšel moje kroky. „Charlie, pojď sem...“ Vstupuji do místnosti. Malá místnost, které dominuje planžet, kde se zakreslují vzdušné cíle. „Skoč mi pro pivo, mám ho ve skřínce. A poklusem." Ani ne za půl minuty jsem zpátky. Dvě skleničky na stole. "Dáš si taky, ne?" Neodmítám. Pepa je suprovej člověk, řekl bych, že z mých starých ten nejlepší. Za chvíli už usínám. Ráno moudřejší večera.

 

 

 Konečně jsem dorazil na hlásku. Mobilní buňka na muřích nohách stojící u silnice. První moje práce je zatopit. Jak je dobré, že jsem si vzala těch pár polínek, snad to vydrží. Včerejší služba zde nic nenechala. Ještě skočit do zahrádky na hrozny. Vedle buňky se nachází opuštěná zahrada s polorozpadlým plotem a domečkem uprostřed. Po stěně domku se plazí divoké víno. Je podzim, hrozny mají krásnou modrou barvu. A taky trpkou chuť. Natrhám plný ešus. Rozmačkat lžící a přidat cukr. Snad nejlepší džus, jaký jsem kdy ochutnal.

Musí to mít asi taky hodně vitamínů. Takovou bombu můj organismus potřebuje.

Vracím se zpět na silnici. Z komínku se již pěkně kouří a uvnitř buňky je příjemné teplo. Stavím na čaj. Za chvíli, až se vrátím z obchůzky, přijde k chuti. Pravý vojenský černý čaj. Sypaná čínská směs za 'korunu pade'.

Moje náplň služby na hlásce je po dvou hodinách projít silnici do Velkých Těšan, zkontrolovat telefonní spojení z dolního stanoviště a vrátit se zpět. A pak ještě neformální služba. Odbočit z trasy a zaběhnout do obchůdku pro chlast. Mazáci zaúkolovali, riziko nesu já. Mám na to asi pět minut, aby mě na trase nezastihla nečekaná kontrola. To by bylo okamžité vystřídání. Vlastně jsem stále jednou nohou v kriminále. Stačí jen, aby projelo auto nějakého čičmundy ze štábu a on si pak zkontroloval, jestli jsem ho zapsal. Celý den tato činnost. Zapisování projíždějících vozů - čas, typ, SPZ a směr cesty. Pomalu se zapisuje i to, jak jedou rychle a kolik sedí v autě lidí. Vše podezřelé hlásit. Opatření proti imperialistům. A jestli někdo pronikne, velitel kontrarozvědky, nprap. Kütraiber s vámi zatočí. Ono ani po tom maléru se není čemu divit. Před časem totiž právě z tohoto místa natočila rakouská televize ÖRF kamerou s nočním viděním střídaní hotovostní baterie s přebíjením raket. No a pak tuto reportáž, prý s velkým úspěchem, několikrát odvysílala na své televizi jako velkolepou noční show. Show byla taky v naších Armádních kruzích, protože za to padaly hlavy, avšak veřejnost, a to díky tomu, že jediný nejčtenější bulvár bylo Rudé Právo, se z pochopitelných důvodů nic nedozvěděla. Ostatně jako o dalších závažných věcech té doby.

V kamínkách to pěkně hučí a voda v ešusu jde varem. Rozkládám na stole své propriety. Kromě svého konfidentního sešitu také vše, co je potřebné k výrobě vojenských metrů. Nůžky, pravítko, redispero, tužku, modelářské barvy „Unicol“ a středovou tyčku z čištění na zbraně, která se výborně hodí jako razník otvorů. A to hlavní, u stropu za lištou schované prkno, a na něm natažené dva rozdělané metry. Zakázka od mazáků. Tedy já až budu starej, já si svůj metr udělám sám. Vlastně si to ani teď nedovedu představit, až odstřihnu první dílek a pak další a další. A s každým dílkem blíž k mé milované Alence. Bez její podpory bych to tady asi nevydržela. A bez podpory rodičů.

Ze sešitu vypadl dopis od mé lásky. Otvírám obálku, známá vůně dopisního papíru. „Můj milý Jirko.“ Na další řádky už nevidím, slzy v očích rozostřují vidění. Vše se splývá do světel tanečního sálu. Hudba a její pohled. Něžné pošeptání do ucha. Jen pro mne. Miláčku, budu na tebe čekat. Jak kruté...

 

 

image

Setkala jsem se s andělem …………….

 

……… pomalu otevírám oči, bílý strop, malá místnost, sluneční paprsky přes škvíry v zabíleném okně. Dvě postele a na jedné z nich já. A u mne sedící anděl. Upřené modré oči mě zkoumavě prohlíží. A dotek rukou. Začínám vnímat.

„Pane doktore, už se probral.“ Najednou plná místnost lidí. Komu patří ty pohledy? Mně?

Kde to proboha jsem! Asi už v nebi.

 

„Sestři, zůstaňte u něho. Já musím informovat bezpečnost, že se nám z toho dostal. A taky zavolat na útvar. To se divím, že se vojáci sami nestarají, kde mají svého svěřence,“ ušklíbne se doktor a možná by i pokračoval. Jen z dálky slyším jeho další slova: „…takhle zacházet s lidmi.“

 

Jsem v nemocnici. Žádný anděl, zdravotní sestřička, oddechnu si. „Můžu se vykoupat?“ říkám jí a ona na mne nevěřícně kouká. „Ležte, včera Vás sem přivezli, teď ležte v klidu. Můžu pro Vás něco udělat?“ drží mě pořád za ruku, a já cítím, jak mi ten dotyk pomáhá překlenout mojí nemohoucnost.

„Proč jsem tady?“ snažím se získat alespoň nějakou informaci, co se vlastně stalo. „Ne, teď ne, dám Vám injekci na uklidnění.

„Zavolejte domů, mámě, tátovi, Aleně... Znovu usínám. Jak je ten spánek milosrdný...

 

DNE 26.12.1984  BYL NA INTERNÍ ODDĚLENÍ KROMĚŘÍŽSKÉ NEMOCNICE PŘIJAT svob. JIŘÍ BROKEŠ VE STAVU, O KTERÉM LÉKAŘI DISKUTOVALI, ŽE JE NA HRANĚ SLUČITELNÉ SE ŽIVOTEM. BYL PŘIVEZEN VE ŠPINAVÉM MASKOVACÍM STEJNOKROJI, S TĚLEM PLNÝM MODŘIN A VYRAŽENÝMI

ZUBY. DÍKY PROFESIONALITĚ LÉKAŘŮ, ZDRAVOTNÍCH SESTER A VLASTNĚ CELÉHO PERSONÁLU DOŠLO K ZOTAVENÍ. PŘEDPOVÍDALO SE, ŽE VOJNA PRO NĚJ KONČÍ. PO NOVÉM ROCE SE ROZHODOVALO O OPERACI SRDEČNÍ VADY Z DĚTSTVÍ. I TO BY BYL IMPULS K UKONČENÍ VOJENSKÉ SLUŽBY. DNE 15.1.1985 SE DO CELÉ VĚCI VLOŽILA VOJENSKÁ POSÁDKOVÁ SPRÁVA, KTERÁ ZAKÁZALA CIVILNÍM LÉKAŘŮM JAKÉKOLI DALŠÍ KROKY. DNE 16.1.1985 BYL Z NEMOCNICE PŘEVEZEN DO VOJENSKÉ NEMOCNICE „HRADISKO“ V OLOMOUCI. VOJENŠTÍ LÉKAŘI NESHLEDALI ŽÁDNÝ DŮVOD K PŘERUŠENÍ NEBO UKONČENÍ SLUŽBY.

JIRKA UKONČIL VOJNU V PLNÉM DVOULETÉM ROZSAHU.

 

DOKUMENTACE K PŘÍPADU JE PODLE DOTAZŮ NA PŘÍSLUŠNÁ MÍSTA SKARTOVÁNA.

 

ALE VZPOMÍNKY NE.

 *********************************************************************************************************************

Zde jste se mohli dočíst o připravované autobiografii A ZÍTRA BUDE RÁNO – 1.díl .

 

Jaroslava Brokešová

 

 

image

image

TOPlist